Věděli jste, že recyklace jedné hliníkové plechovky by nám poskytla dost energie na několik hodin provozu televize? Nebo že každá minuta strávená ve sprše odpovídá přibližně 20 litrům vody? Že plastový sáček se rozkládá celé čtyři století? Že klimatizace vypouštějí do ovzduší oxid uhličitý kvůli své vysoké spotřebě elektřiny, čímž přispívají ke globálnímu oteplování?
To jsou fakta, která nás bezpochyby nenechávají lhostejnými. Připomínají nám, že mnoho každodenních činností může ovlivnit naši planetu, ať už co se týče životního prostředí, nebo lidí, kteří na ní žijí.
Jakmile si uvědomíme problém, logickým krokem by bylo změnit naše denní návyky a snažit se žít udržitelněji. V praxi si však uvědomujeme, že to není vždy jednoduché a vzdát se určitých zvyků či činností není snadné.
Proč?
Za prvé si musíme uvědomit, že vědět neznamená jednat. Mít znalosti o něčem neznamená, že s tím začneme automaticky pracovat.
Navíc máme tendenci podceňovat význam dobrých návyků a minimalizovat důsledky jejich nedodržování. Jinými slovy, i když známe přínosy nějaké činnosti, nestačí to k tomu, abychom ji skutečně vykonávali.
Také často odkládáme začátek nové rutiny s výmluvami jako „začnu v pondělí“ nebo „pustím se do toho na začátku měsíce“ místo „nejlepší čas je dnes, tady a teď“.
Když do svého života zavádíme změny, ať už jsou jakkoli dobré a máme jich plné zuby, potřebujeme čas, abychom je vstřebali. Tento čas (různý u každého z nás) je způsoben tím, že se obvykle měníme i uvnitř, uvědomujeme si, co a proč měníme, a realizace těchto změn často znamená opustit naši komfortní zónu, ve které se cítíme dobře. Změna činů a myšlenek vyžaduje soustředění a sebekontrolu, což znamená větší spotřebu energie, a proto se můžeme cítit unavenější jak fyzicky, tak psychicky.
Nikdo neřekl, že změna chování je snadná... proto je potřeba opravdu věřit, že to stojí za to, mít chuť na tuto novou výzvu a nevzdat to při první překážce. S dávkou přesvědčení, motivace, nadšení a vytrvalosti si můžeme změny užít více a lépe.
Věděli jste, že recyklace jedné hliníkové plechovky by nám poskytla dost energie na několik hodin provozu televize? Nebo že každá minuta strávená ve sprše odpovídá přibližně 20 litrům vody? Že plastový sáček se rozkládá celé čtyři století? Že klimatizace vypouštějí do ovzduší oxid uhličitý kvůli své vysoké spotřebě elektřiny, čímž přispívají ke globálnímu oteplování?
To jsou fakta, která nás bezpochyby nenechávají lhostejnými. Připomínají nám, že mnoho každodenních činností může ovlivnit naši planetu, ať už co se týče životního prostředí, nebo lidí, kteří na ní žijí.
Jakmile si uvědomíme problém, logickým krokem by bylo změnit naše denní návyky a snažit se žít udržitelněji. V praxi si však uvědomujeme, že to není vždy jednoduché a vzdát se určitých zvyků či činností není snadné.
Proč?
Za prvé si musíme uvědomit, že vědět neznamená jednat. Mít znalosti o něčem neznamená, že s tím začneme automaticky pracovat.
Navíc máme tendenci podceňovat význam dobrých návyků a minimalizovat důsledky jejich nedodržování. Jinými slovy, i když známe přínosy nějaké činnosti, nestačí to k tomu, abychom ji skutečně vykonávali.
Také často odkládáme začátek nové rutiny s výmluvami jako „začnu v pondělí“ nebo „pustím se do toho na začátku měsíce“ místo „nejlepší čas je dnes, tady a teď“.
Když do svého života zavádíme změny, ať už jsou jakkoli dobré a máme jich plné zuby, potřebujeme čas, abychom je vstřebali. Tento čas (různý u každého z nás) je způsoben tím, že se obvykle měníme i uvnitř, uvědomujeme si, co a proč měníme, a realizace těchto změn často znamená opustit naši komfortní zónu, ve které se cítíme dobře. Změna činů a myšlenek vyžaduje soustředění a sebekontrolu, což znamená větší spotřebu energie, a proto se můžeme cítit unavenější jak fyzicky, tak psychicky.
Nikdo neřekl, že změna chování je snadná... proto je potřeba opravdu věřit, že to stojí za to, mít chuť na tuto novou výzvu a nevzdat to při první překážce. S dávkou přesvědčení, motivace, nadšení a vytrvalosti si můžeme změny užít více a lépe.